» » » Izraelci řekli světu: „Dost!“

Izraelci řekli světu: „Dost!“

 

Izraelci řekli světu: „Dost!“ a postavili se na vlastní nohy. A co my? Co řekneme světu my?

Po druhé světové válce, v roce 1948 vyhlásili židé svůj vlastní stát Izrael. Zařekli se, že se již nikdy nenechají nikým ponižovat, ani terorizovat a zabíjet. Zařekli se, že již nikdy nedopustí žádný holokaust, žádný pogrom, že si nenechají nic vnucovat ani ukrást své hodnoty, náboženství, kulturu ani tradice. Co řekli, dodrželi. Inkoust na papíře ještě nestihl vyschnout a už na právě vzniklý stát, zaútočil arabský svět. Izraelcům trvalo šest dní, aby vetřelce ze své země vyhnali a přenesli tíhu bojů na území nepřítele. Izraelci, do dnešních dní, stojí těsně při sobě a žádný nepřítel, natož to islámský, nemá nejmenší šanci si tento stát podmanit. Přitom se Izrael nachází doslova uprostřed islámského světa.

Vážení čtenáři. Pomiňme nyní příčiny i důsledky vzniku státu Izrael. Pomiňme ten průběh, jak tento stát vznikal, co se tam odehrálo a dodnes odehrává. Pomiňme politiku státu Izrael, pomiňme pře a rozpory, kdo je či není v právu, kdo komu více či méně ubližuje, kdo koho v té oblasti terorizuje.

Cílem tohoto článku není velebit Izrael ani rodinu Rothschildů, která celý ten projekt zafinancovala, ani další židovské bankéře a s nimi související tajné či veřejné spolky, usilující o nový světový řád. Pomiňme toto všechno. O tom tento článek není a nechci zde hodnotit činy státu Izrael.

Cílem a pointou tohoto článku je, vyzdvihnout soudržnost, odhodlání, zarputilost a odvahu Izraelců. Izrael, jako stát existuje jen šedesát osm let. Po čas celé krátké doby jeho existence, se jej muslimové neustále snaží zničit. Někdy vojenskou silou, častěji terorismem. Od doby založení tohoto státu, neuplynul snad ani jediný den, který by bylo možné nazvat dnem mírovým.

Izraelci svou zemi brání a brání ji tvrdě. Co vlastně brání? Izrael je více méně kamenitou vyprahlou pouští. Krajinou, která by se stěží dala srovnávat s naší, na úrodu, lesy, řeky, hory i pláně bohatou zemi. Přesto všechno si tu svou kamenitou zemi brání, protože to je jejich země, jejich vlast.

Vážení čtenáři. Dokážete si představit situaci, že by kterýkoli člen izraelské vlády prohlásil o lidu, že jsou xenofobové? Dokážete si představit situaci, že by izraelský ministr vnitra prosazoval zákon, trestající Izraelce za to, že říkají pravdu o muslimech? Dokážete si představit situaci, že by izraelská policie rozháněla, zatýkala a šikanovala lidi za protesty proti islamizaci své země? Dokážete si něco takového představit? Já tedy ne.

Izraelci řekli světu své: „Dost!“

Co řekneme světu my? „Prosím, nebijte nás, my už budeme hodní a přestoupíme na islám?“ Toto je naše poselství světu? Toto je naše poselství budoucím generacím? My nemáme svou vlast, kterou bychom měli ubránit? Není snad naše země daleko krásnější i bohatší a v nemalé řadě i vyspělejší? My už o svou zemi ani nestojíme? My ji už nepovažujeme za svou vlast, ale pouze za jakousi část Evropské unie?

Unie, byla odsouzena k zániku již v době svého vzniku. Megalomanský projekt, který na první pohled vypadal lákavě, protože někde někdo dostal nápad a myslel si, že když Amerika může fungovat jako svazek jednotlivých států v jedné unii, že stejně tak může fungovat i Evropa. Evropa, ve které se nalézají státy s rozdílnými kulturami, rozdílnými hodnotami, rozdílným jazykem a v nemalé řadě i s velice rozdílnými ekonomikami. Každý Američan, bez ohledu na to, ze kterého amerického státu pochází, je hrdý na to, že je Američan. Ovšem, neznám žádného člověka, který by pocházel z jakéhokoli evropského státu a byl hrdý na to, že je Evropan. Tak to prostě nefunguje. My jsme Češi, Moravané a Slezané a naší vlastí je Česká republika. Vedle nás jsou Slováci a jejich vlastí je Slovensko. Nebo Maďaři se svým Maďarskem. Na svou státní příslušnost jsou hrdí Poláci, Srbové, Chorvati, Bulhaři. Ti všichni se hlásí ke svým kořenům a jsou hrdí na svou státní nebo etnickou příslušnost. My všichni, se nedělíme podle náboženské příslušnosti, ale podle té národnostní, státní, územní. Totéž se dá říci i o Němcích, Francouzích, Britech a těch ostatních státech západní Evropy, byť jejich vlády podlehly tlaku multikulturalismu natolik, že se tyto národy ocitli na pokraji sebezničení, v zájmu jakési vyšší moci, jakéhosi vyššího principu a dnes už pomalu není jisté, komu vlastně tyto země patří.

Ale my máme svou vlast. Máme svou zemi. Máme svou kulturu, své tradice. Máme co bránit! Nebo už ne? Protože naše vláda naši vlast prodala? Zradila? Tak to znamená, že jen proto, protože hrstka vládních úředníčků se rozhodla vydat naši zemi do rukou cizáků se zcela odlišnou a s námi neslučitelnou kulturou, tak se prostě podrobíme? Podvolíme se, abychom neměli oplétačky s policií a úřady? Jenže pak budeme mít daleko větší problémy s cizáky. To si neuvědomujeme? Nebo k nám ještě nedorazili informace, jak se žije lidem v multikulturní Francii, Německu, Británii, Švédsku a v mnohých dalších krajinách, které jsou již touto mločí kulturou obohaceni? Neumíme si dát dohromady matematickou posloupnost, fakt, že se vetřelci množí geometrickou řadou a za dvacet let zde nebude jediný Čech, který by se nebál hlásit se ke svému původu, ke své kultuře, ke svým kořenům? Pokud se podvolíme, najde se za dvacet let hrdý Moravan, který by si na sebe navlékl moravský kroj, aniž by tím riskoval život? Nebo si snad naivně myslíme, že pokud si je nebudeme všímat, pokud jim dovolíme, aby se v naší zemi usadili a dělali si v ní, co chtějí, že pak si ani oni nebudou všímat nás, že nás nechají v klidu žít? Jenže historie i současnost ukazují něco zcela jiného. Všude tam, kde se tito vetřelci přemnožili, zničili hostitelské země a přetvořili je k obrazu svému. Dá se toto nazvat xenofobií? Strachem z neznámého?

Evropská unie chce z celé Evropy vybudovat jakési monstrum, Spojené Evropské Chalífáty. Toto chceme? Toto připustíme?

Dívám se na malý stát Izrael. Nejsem žádný milovník židů, ani jejich odpůrce. Prostě je beru, že tu jsou. Ale, obdivuji jejich odvahu, jejich odhodlání, jejich vlastenectví. Izraelci řekli světu: „Dost!“

Co řekneme světu my? Tato otázka mne tíží a mám z ní nemalé obavy. Co řekneme světu my?

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená * jsou povinná.