» » » Voliči mají možná poslední šanci zvrátit vývoj v EU i svých zemích

Voliči mají možná poslední šanci zvrátit vývoj v EU i svých zemích

Blíží se roky voleb, letos volíme do krajů, v roce 2017 do Poslanecké sněmovny a v roce 2019 do Evropského parlamentu. Občané mají možnost vyměnit současné politiky a tím zvrátit nepříznivý vývoj jak ve své zemi, tak i v EU. Otázkou zůstává, zda si uvědomují, že jde možná o poslední šanci něco změnit. Využijí ji? Evropská unie vznikla se záměrem ukončit časté a krvavé války mezi sousedy, jež vyvrcholily druhou světovou válkou. V roce 1950 začalo hospodářské a politické sjednocování evropských zemí v rámci Evropského společenství uhlí a oceli, jehož cílem je zajistit trvalý mír. Zakládajících států je šest: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. V šedesátých letech se dařilo ekonomice mimo jiné díky tomu, že země EU neuplatňují ve vzájemném obchodě cla. K 1. lednu 1973 vstupují do Evropské unie Dánsko, Irsko a Spojené království, čímž se počet členských států zvyšuje na devět.

V rámci regionální politiky EU se začínají převádět značné částky na podporu vytváření pracovních míst a budování infrastruktury v chudších oblastech. V evropských záležitostech se zvyšuje vliv Evropského parlamentu, jehož poslance mohou občané v roce 1979 poprvé volit přímo.

V roce 1981 se Řecko stává desátým členským státem a o pět let později do EU vstupují Španělsko a Portugalsko. V roce 1986 je podepsán Jednotný evropský akt. Jedná se o smlouvu, na níž je založen rozsáhlý šestiletý program zaměřený na řešení problémů volného obchodu mezi státy EU a která tedy vytváří „jednotný trh“.

V roce 1993 je dobudován jednotný trh založený na „čtyřech svobodách“: volném pohybu zboží, služeb, osob a peněz. Devadesátá léta jsou též desetiletím dvou smluv, „maastrichtské“ Smlouvy o Evropské unii platné od roku 1993 a Amsterodamské smlouvy platné od roku 1999. Občany zajímá, jak zajistit ochranu životního prostředí a jak společně postupovat v bezpečnostních a obranných otázkách. V roce 1995 získává EU tři nové členy, Finsko, Rakousko a Švédsko. Dohody nesoucí jméno malé lucemburské vesnice Schengen postupně umožňují cestování přes hranice bez pasových kontrol. Miliony mladých lidí studují s podporou EU v zahraničí.

Česká republika přistupuje pak mnohem později. Smlouva o přistoupení byla podepsána 16. dubna 2003 v Aténách za účasti prezidenta Václava Klause a premiéra Vladimíra Špidly. Smlouva byla dále ratifikována národními parlamenty patnácti starých členských zemí. V nových členských státech kromě Kypru byla smlouva schválena referendy. V České republice proběhlo referendum od pátku 13. června do soboty 14. června 2003. Pro schválení smlouvy se vyslovilo 77,3 % hlasujících. Volební účast byla 55,2 %.

Dne 1. května 2004 se Česká republika stala novým členským státem Evropské unie.

Mnoho starých členských zemí neumožnilo okamžitý volný vstup občanů nových členských států na svůj pracovní trh - občané Česka mohli ihned bez omezení pracovat ve Velké Británii, Irsku a Švédsku. Od 1. května 2006 se otevřela možnost práce v zemích jako je Řecko, Portugalsko, Finsko a Španělsko. Francie tak učinila v létě 2008. Německo, Rakousko svůj pracovní trh otevřely v roce 2011.

Česko se stalo 22. prosince 2007 také součástí Schengenského prostoru, který odstraňuje kontroly na hranicích s ostatními zeměmi EU.

Den vstupu České republiky do Evropské unie si pamatuji. Byl jsem 41 podnikatel, samostatný a výdělečný. Stál jsem na vlastních nohou a splnil se mi klukovský sen ze školních let, kdy ještě vládla v zemích Varšavského paktu tvrdou rukou komunistická strana a občané východní Evropy byli omezováni v pohybu. Cestování do tzv. „kapitalistické ciziny“ bylo individuálně posuzováno a většinou zamítáno. Pokud chtěl kdokoliv vycestovat z tehdejší Československé socialistické republiky například do Rakouska, musel požádat o devizový příslib dolarů Státní banku Československa. Ta kooperovala s Veřejnou Bezpečností – tehdejší policií a známou StB. Bezpečnost posílala dotaz na žadatele zaměstnavateli – kádrovému oddělení. Tam se shromažďovaly o zaměstnancích tzv. „kádrové profily“ kam se zaznamenávala veškerá udání kolegů a vedoucích pracovníků typu „chová sympatie k západním zemím“, nebo „prozradil, že má tetu v Rakousku“. Použil jsem poznámky z mého kádrového profilu z podniku, kde jsem pracoval – Československé Spoje, později SPT Telecom. Soudruzi většinou ze závisti psali špatné „posudky“ a tak devizové přísliby byly zamítány a já, stejně jako statisíce jiných občanů ČSSR jsem nesměl nikam vycestovat dlouhá léta. Kolem hranic ČR stál plot z ostnatého drátu, střežený ve dne v noci vojáky se samopaly.

To je důvod, proč jsem o pár let později směřoval do Švédska a po sametové revoluci jsem se zasazoval, aby Česká republika byla součástí EU a také jsem hlasoval pro vstup.

Má představa o EU byla ideální. Chtěl jsem, abychom mohli nejen cestovat po celé Evropě jako svobodní občané, ale abychom měli volný přístup na pracovní trh a mohli i podnikat kdekoliv bez povolení. Splnilo se.

V brzké době po přístupu se však začaly objevovat kromě výhod čerpání dotací státu a volného pohybu také nevýhody – byrokracie, mašinerie Evropského parlamentu a Evropské komise a desetitisíce nadbytečných vyhlášek a regulací věcí, které nedávaly logiku. EU začala zasahovat do podnikání soukromých osob. Podle EU musel každý hospodský mít vypracované tzv. „kritické body“ pro svoji provozovnu a musel mít bezdotykové vodovodní baterie. To by možná nebylo tak strašné. Později však EU zakázala topit na restauračních zahrádkách a omezování přibývalo a lidé byli zklamáni.

Místo původní představy, že půjde o volný pohyb osob a zboží a služeb tu byl moloch, který ignoroval fakt, že v EU sílil přísun imigrantů, který byl nápadně jednostranný – muslimové. Německo bylo zaplaveno Turky, Švédsko Araby, jiné země Kosovskými Albánci a vždy tito lidé přinášeli nové zlo – výpalné, obchod s bílým masem, násilí v ulicích, vraždy a vydírání podnikatelů, obchod s kradenými auty. Postupně se muslimové začali zakořeňovat v EU a budovat své pozice v politice i ekonomice. Vznikaly nové banky, společnosti, kde kapitál plynul ze Saudské arábie a jiných lokalit. Činžovní domy měnily majitele. Bylo těžké sehnat ve Švédsku práci, kde v čele firmy nestál Arab. A pokud stál, pak nebyla šance, nebo pracovní podmínky byly špatné. Člověk se v Evropě začal cítit ne jako doma, ale jako cizinec.

Propaganda v médiích odsuzovala odpůrce multi-kulti a nálepkovala je jako xenofoby a fašisty. Nutila lidi přijímat uprchlíky ze zemí středověku. Nikdo nesměl mluvit o vraždách, které na domácích obyvatelích páchali imigranti. Začal panovat strach a odpor k EU. Přirozeně.

EU měla být společenstvím, které bude sdružovat země Evropy a stejné kultury. Evropské civilizace si měly vzájemně pomáhat v době hospodářské krize a také tím, že umožnily volný trh a bezcelní zóny. Avšak výhod začalo ubývat a nevýhod skokově naopak přibývat.

Velkoměsta EU jsou zaplavena muslimy na každém kroku. Bezpečnost se zhoršila. Když jsem v roce 1988 dělal noční procházky centrem Stockholmu, bylo všude ticho a čisto. Bezpečně jsem prošel středem města a pak dojel noční linkou do bydliště. O pouhých pár let později, kdy se počet muslimů zvýšil o 400 000 se stalo téměř nemožným jít na ulici po 23:00 hodině, aniž by člověk nemusel utíkat před různými gangy Arabů s řetězy a baseballovými pálkami, nebo noži. Z nočního klubu se dalo sotva přeutíkat do taxíku a pak poprosit taxikáře, aby zastavil těsně u vchodu do domu a bezpečně proklouznout dveřmi a zamknout. Z okna se pak daly pozorovat hlučné skupinky cizicnů, kteří čekali agresivně na svoji „oběť“. Na internetu švédské policie v nočních hodinách postupně naskakují události typu „32 letý muž nalezen v parku s pěti bodnými ranami, patrola nedostihla útočníky ve věku kolem 23 let…“

To je dnešní Evropa. Nejen v českých hospodách, ale i ve Švédsku a Německu se obyčejní lidé ptají „Tihle EU politici se snad zbláznili? Proč jich tolik přijímáme? Raději bychom měli zvažovat z EU vystoupit.“ Avšak na veřejnosti se nikdo neodvažuje říct cokoliv nahlas. Stejně jako za starých let v době nadvlády jediné vůdčí Komunistické strany.

V průběhu času se začaly projevovat první agresivní teroristické útoky a padly první oběti. EU však nereagovala jak by občané čekali. NATO jako by bylo bezmocné. Občané si kladli otázku, zda EU politici nemohou, či nechtějí tyto věci řešit a proč vlastně pokračuje imigrační vlna a uprchlíci se přijímají do států EU v době, kdy se hustí vražedné teroristické útoky. Každého logicky napadne, že někdo musel dostat řádně zaplaceno za každého přijatého muslima, protože jinak toto nemá logické zdůvodnění. A stále více lidí pak volá po vystoupení z EU. Až přišla studená sprcha v podobě Brexitu. Šeptá se o dalších referendech po EU. Původní záměr přijmout Turecko se dovršil zprávou, že v Turecku je zase armádní puč a prezident svržen. Nikdo neví co bude dál, protože přes Turecko proudí do EU statisíce dalších muslimů. Nikdo z politiků, až na pár vyjímek, není schopen tento jev správně veřejně pojmenovat – invaze – napadení hranic velkou skupinou osob se stejným cílem – obsadit, přemnožit a pak začít zabíjet, střílet, útočit bombami a noži.

Moje nadšení pro členství naší země v EU pomalu pohasíná s velkým zklamáním. Je mi jasné, že výstup ČR z EU dnes není reálný. Čerpáme z EU více, než do ní platíme. V tuto chvíli nejsme ani potravinově nezávislí a desetitisíce Čechů pracují v EU a živí své rodiny, protože v ČR jsou už stejné ceny jako na západě EU, ale mzdy jsou stále na 25 až 30% a navíc v zemi řádí zločinecké a státem povolené gangy soukromých exekutorů a na ně napojených zkorumpovaných soudců. V Česku není k žití, ale EU se nám uzavírá. Jsme cizinci ve své zemi, ale i ve společenství států Evropy. Jsme přeregulováni a předlužováni.

Jakoby politici nedokázali vytušit, kam toto povede.

Řešení je snad jen v totální obměně politických reprezentací a výměně poslanců národních parlamentů a EU parlamentu. Noví lidé, kteří nemají vazby na staré struktury zločinu.

Každý a všude to cítíme. Otázkou je, jak se zachová ten, kdo o této věci nakonec rozhodne. Ten, který rozhodne, zda stávající trendy budou pokračovat, nebo se změní politika v ČR i v EU. Tím rozhodujícím člověkem je – volič. Pokud volič opět mávne rukou a zůstane doma a pokud se stejně zachová milion dalších, pak zůstane vše při starém.

Člověk má nyní v rukou to co bude. V čem bude žít on a jeho vnukové. A co to stojí? Stojí to se zvednout a v době voleb věnovat sotva 30 minut svého života a jít do hlasovací místnosti a volit na základě zkušeností a informací, kterých je dnes díky sociálním sítím dost pro každého. Nestojí to nic, jen půlhodinku procházky, vhození hlasovacího lístku do volební urny a pak klidný spánek, že jsem já – volič něco udělal pro svoji budoucnost a že jsem já volič odvolil pryč staré politiky, kteří tak už definitivně ztratí přístup k moci a státní kase.

Zvažte tuto možná poslední šanci rozhodovat o své budoucnosti. V tuto chvíli jste totiž ten nejmocnější v zemi i v EU. Jste volič s volebním právem a sílou odstranit vadné politiky demokratickou cestou. A věřte, že tato šance v tyto volby letos a příští rok budou možná šancí poslední. Jednejte tak, abyste po letech trpce nelitovali toho, co jste neudělali, ale mohli udělat aniž by vás to stálo víc, než půl  hodiny času.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená * jsou povinná.