ŽALUJI

Revoluce. Zkuste si to slovo zvolna vyslovit nejprve potichu, poté stále silněji. A vložte do toho slova všechen stres, frustraci, nespokojenost a všechno zoufalství, které cítíte. Nebo spíše, které cítíme my všichni. Každý trochu jinak, každý z trochu jiného důvodu, ale mnohým vhání slzy do očí.

Zastavení první. Bídně vyhlížející bytovka v pohraničí. Podle fasády i vstupních dveří se do oprav neinvestovalo již desítky let. Na balkoně sice starší, ale rozhodně ne stará paní. Před lety koupil všechny byty od podniku Státní lesy, jeden ostravský realitní makléř. Dnes již určitě realitní magnát, soudě alespoň podle toho jak vysoké nájemné musí obyvatelé domu platit. Do oprav však ten makléř nikdy nevložil ani korunu. Čtyři a půl tisíce korun měsíčně. Částka se sice nemusí zdát vysoká. Důchod té paní je však šest a půl tisíce korun. Na inkaso, jídlo a ošacení zbývají tedy dva tisíce korun! Na den 66 korun. Dá se za to žít? Nedá se žít, dá se pouze živořit a to jako odměnu za celý život dřiny v lese. A pouhé pomyšlení na vzpouru, alespoň jednou nezaplatit nájemné vyvolává hrůzu z toho, že skončí na ulici anebo v nějakém hospici. Jenom síla, se kterou každá lidská bytost lpí na životě jakkoliv bídném a naděje, nikdy nenaplněné drží tu milou paní při životě.

Zastavení druhé. Malá hospůdka někde na živém silničním tahu. Společně zde pracují manželé v důchodu a dokonce ještě zaměstnávají tři další. Velmi se jich dotklo to, že je ministr financí označil za zloděje a podvodníky, kteří neplatí daně. Daně přitom platí poctivě, tak jako naprostá většina živnostníků a drobných podnikatelů a z čeho by asi mohli krást, ze svého? Jejich očima je před nimi tragické rozhodnutí. Pokračovat, anebo skončit s podnikáním. Musí si totiž pořídit registrační pokladnu, rychlý internet, absolvovat drahé školení, zvýšit plat externí účetní. Když ale skončí, tak další tři lidé se půjdou zaregistrovat na úřad práce. K čemu jsou takové zásahy vlády do podmínek podnikání, které přivedou ke krachu tisíce živnostníků a drobných podnikatelů a zvýší počet nezaměstnaných? Bojí se ale vzepřít, protože to by znamenalo určitě vystavit se krutosti státní správy a vzápětí vpádu exekutora. A skončit na ulici?

Zastavení třetí. Muž na kole u křižovatky, většina lidí má v pětapadesáti natolik podlomené zdraví, že je ráda, že se do těch šedesáti vůbec doplazí. Představa odchodu do důchodu v sedmdesáti nebo dokonce pětasedmdesáti. To může navrhovat pouze ten, kdo tady s námi, na zemi nikdy nežil a nikdy nepracoval. Proč vůbec platit sociální pojištění, když je skoro jisté, že se důchodu nedožiji. Ale kolik lidí si uvědomí, že sociální pojištění na rozdíl od zdravotního platit nemusí. Ovšem s výjimkou zaměstnanců, kdy za ně zaměstnavatel platit musí a oni tomuto plýtvání s jejich penězi nemohou zabránit. Stejně jsme jenom montovnou a skladištěm. Co vlastně ještě dnes produkujeme sami a jaké zisky ze všech těch montoven zůstávají tady doma? Nečekaně vyspělé ekonomické myšlení.

Zastavení čtvrté. Policista ve službě sice nemůže dlouho debatovat, ale i tak si stačí postěžovat na nelehkou pozici mladých lidí a především mladých rodin. Kteří mladí si dnes mohou dovolit více než jedno nebo dvě děti, aniž by museli obracet každou korunu a dětem neustále opakovat, že nemají peníze na to či ono. Předseda vlády obhajuje přijímání přivandrovalců s tím, že se zde namnoží a do budoucna tak zajistí pracovní sílu a fungování ekonomiky. Na vytváření podmínek pro vlastní mladou generaci a zajištění pracovní síly a fungování ekonomiky z vlastních zdrojů nejspíše ani nepomyslel.

Zastavení páté. Malá pekárna. Manželé, nezdolní optimisté a několik zaměstnanců. Slabá kupní síla v regionu neumožní prakticky žádný zisk. A za těchto podmínek sledovat vše přes internet a registrační pokladny. Co si asi takový živnostník může ze své provozovny odnést? Jeden pecen chleba?  I o něm musí ministerstvo financí vědět? Celkovou situaci by jistě zlepšila smlouva s nějakým supermarketem. Ten však chce tisíce za regál, vracet neprodané pečivo, kde vzít na takový v úvozovkách obchod? Nemyslitelné. Proto také se lidé musí krmit tou podivnou hmotou, kterou produkují průmyslové velkopekárny. Podivně kyselá hmota vydávaná za chléb náš vezdejší kyne jenom díky tomu, že se do ní dává rozemletý starý chleba, který zbyl na regálech supermarketů. A samozřejmě tuny chemických látek převážně vyrobených z ropy a uhlí. Chcete vylepšit kynutí, chcete příchuť tu nebo onu. Vše obratem obstará naše laboratoř. A poctivá práce je opět na periférii jakéhokoliv zájmu politiků, ministr a poslanců. A před dělným lidem opět stejná otázka, pokračovat v tom, co umím a co mám prostě rád, anebo skončit? A když si všímáme širších okolností, proč vůbec vláda dovolila takový růst supermarketů a ničení drobných obchůdků na rohu ulice? Konkurence snad snížila ceny? Rozhodně ne, protože to, co dostaneme zdánlivě lacino, je ubohá náhražka, která si nezadá s válečným Ersatzem.

Zastavení šesté. Za komunistů bylo lépe. Jak mohlo být lépe, když jsou stále u moci a všechno jde ne od deseti k pěti, ale je to již někde hluboko v mínusu. Já budu volit našeho pana doktora, on je na nás hodný. Namítám, že se před lety vzdal neplaceného místa v obecním zastupitelstvu, protože byl příliš vytížen, coby ředitel jedné nemocnice. Nyní je ředitelem dvou nemocnic, tak jak zvládne to všechno a navíc jezdit do Prahy do senátu. Ale on má jistě zástupce ti mu to pohlídají. Když tedy všechno budou dělat zástupci, co bude dělat on, kupovat nemovitosti ve Středozemí? A nebylo by potom lepší, aby se ti jeho zástupci sami stali řediteli nemocnic a mohli se tak plně věnovat svému úkolu a to péči o životy a zdraví lidí, jak konec konců kdysi, coby mladí slibovali před rektorem university?

Zastavení sedmé. Nádherně upravená rozlehlá zahrada. Nádherný dům a před ním několik  luxusních aut. Jsem sice jeden z mála lidí v naší zemi, který nezávidí, ale upřímně přeje. Jistě si to prostředí jeho obyvatelé zaslouží. Uvádím jen pro kontrast.

Zastavení osmé. Vylepuji plakáty a rozdávám letáčky. Kolem mne krouží luxusní SUV úplně  polepené reklamou na jednoho kandidáta do senátu za jakési hnutí. Mládež uvnitř vypadá na zlatou mládež, která po dobře vykonané práci pro blaho národa a vlasti si jistě užije večírek s dostatkem alkoholu i drog. Není nad to si šlehnout. O tom, co vlastně dělají a co je to politika, případně, proč se jejich papá angažuje, mají jasnou představu. Vše se dělá kvůli penězům, papá je již v pokročilém věku a tak není od věci, aby byl pořádně zajištěn. Stejně ho potom šoupneme do domova důchodců a jeho majetek rozházíme. Možná, že se mýlím, ale nejspíše ne. Jako obvykle.

Národní bohatství patří všem. Je přirozené a je třeba respektovat, že není možné, abychom si z tohoto koláče mohli ukousnout všichni stejně. Někdo více, někdo méně. Každý má však právo na takovou část, která mu zajistí důstojný život. Nemůže dobře fungovat společnost, ve které vše patří hrstce a masy ostatních živoří pod hranicí bídy. Česká společnost je pokřivená ve všech aspektech svého života. Z naší země, která v první polovině minulého století patřila mezi deset nejvyspělejších ekonomik světa, je dnes přinejlepším montovnou dovážených dílů. Podstatnou částí našeho vývozu jsou automobily. S námi nemají nic společného a veškeré zisky odcházejí do zahraničí. Nejsme na tom lépe, než nebozí otroci, jen máme větší ohradu a ubytování.

Společnost je pokřivena natolik, že lidé ztratili naději a upadají do naprosté odevzdanosti. Společnost je pokřivena natolik, že nápravu nelze sjednat obvyklými prostředky. Jediné co můžeme udělat, je vzepřít se všemu a všem. Svrhnout panující rody, porazit křižácké výpravy a nově uspořádat společnost.

KAŽDÉ ZASTAVENÍ MŮŽE KONČIT JEN JEDINOU VÝZVOU. REVOLUCI NYNÍ A TADY! JIŽ NENÍ ČAS JI ODKLÁDAT

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená * jsou povinná.